Labradorka Lara

Příznaky však mohou být mnohem pestřejší (viz níže). V zásadě se ovšem jedná o tři skupiny onemocnění:
1) idiopatická epilepsie - pod tento pojem zahrnujeme všechny křečové a další stavy, jejichž původ je pravděpodobně ve velkém mozku, ale jejichž příčinu neznáme. Označit epilepsii za idiopatickou můžeme až po vyloučení všech dalších eventualit. Anglo-americká literatura označuje termínem epilepsie pouze tuto skupinu, ostatní zahrnuje pod pojem "křečové stavy".
2) primární epilepsie - mají svůj původ v mozku a jejich příčina je zřejmá. Nejčastěji se jedná o nádory mozku, poruchy krvení mozku (tzv. cévní příhoda, mrtvice), následky úrazů mozku a pod.
3) sekundární epilepsie - mají svůj původ mimo mozek, avšak dokáží ovlivnit jeho činnost, nejčastěji se jedná o různé poruchy výměny látkové, jako je jaterní selhání, ledvinné selhání, cukrovka nebo další poruchy žláz s vnitřní sekrecí a mnoho jiných příčin.
Společným jmenovatelem všech výše uvedených onemocnění je schopnost vyvolat v části či celém mozku nekontrolované výboje (dobře zachytitelné na EEG zápisu), jejichž následkem jsou pak stavy popsané v následující kapitole.

Jak se epilepsie projevuje?
Vidíte, druhá kapitolka a podruhé se dostáváme do problémů. Zevní projevy epilepsie totiž mohou být značně různorodé a vzato lapidárně, prakticky jakýkoli vnější příznak jakéhokoli onemocnění by mohl být příznakem epilepsie. Naštěstí se tato variabilita vyskytuje jen ve velmi malém množství případů a v absolutní většině (cca 75% případů) jsou příznaky poměrně jednoznačné. Probíhají ve čtyřech stádiích která si nyní popíšeme:
1) stádium prodromální - trvající hodiny až dny, kdy se již dají vypozorovat změny v chování zvířete (jen u velmi pečlivých majitelů a některých případů) jako je neklid, nervozita, úzkost, ustrašenost, zvýšené vyhledávání majitele a pod.
2) aura - trvá sekundy až hodiny a je v podstatě jen zintenzivněním příznaků prodormálního stádia. Zvířata mající auru mohou mít halucinace, reagovat na neexistující předměty, osoby či zvířata a pod., zpravidla však projevují jen silnou ustrašenost a snaží se urychleně vyhledat majitele. Intenzivní projevy ustrašenosti zpravidla bývají u zvířat, která mají opakovaný záchvat a dle svých pocitů poznají jeho nástup.
3) vlastní záchvat - na tomto místě probereme průběh absolutní většiny záchvatů (výjimky probereme níže) i když ani ten nemusí být (a často ani nebývá) přesně podle tohoto scénáře. Záchvat zpravidla začíná tzv. tonickou fází, kdy nastupuje ztuhlost svalů těla patrná zejména na končetinách a šíjovém svalstvu, zvíře ztrácí vědomí, ulehá na bok s končetinami křečovitě nataženými a nepřirozeně zakloněnou hlavou. Následuje fáze tonicko-klonická, kdy se přidruží intenzivní třes hlavy, končetin a celého těla. Stav je často spojen i s orgánovými projevy jako je močení, kálení, slinění, třes očních bulbů, rozšířené zorničky a podobně. Po několika sekundách až minutách křeče ustávají, zvíře se uvolní, začne pravidelně a zhluboka dýchat, vrací se mu vědomí, napraví polohu do normálního lehu, nebo vstává.
4) postiktální fáze - stádium bezprostředně po záchvatu. Trvá sekundy až několik dní a zvíře může projevovat značné odchylky v chování - intenzivní příznaky zmatenosti, pobíhat bez cíle, kulhat, narážet do předmětů, držet tělo v nepřirozené poloze a pod. Pozor! Někdy se mohou projevit i příznaky agresivity.
Z nejčastějších odchylek v průběhu záchvatu můžeme vzpomenout průběh bez ztráty vědomí (i když kdo ví, zvíře nám o těchto svých pocitech bohužel nic neřekne), záchvaty pouze na části organismu (křeče pouze určitých svalových skupin), které mohou (a nemusí) později zachvátit celé tělo, pouhé intenzivní poruchy chování (příznaky svědění kůže, agresivita, motání se a neschopnost chůze, chytání imaginárních much a pod.). Tyto odchylky jsou způsobeny záchvaty lokalizovanými pouze v určité části mozku a ovlivňujícími tedy pouze část organismu s ní funkčně spojenou.
Samostatným obdobím je tzv. interiktální fáze , tedy období mezi dvěma záchvaty. Pro stanovení správné diagnózy je velmi důležité, aby také v této fázi bylo zvíře vyšetřeno veterinárním lékařem.

Jak zvířeti v průběhu záchvatu pomoci?
Stav jako takový bohužel příliš ovlivnit nemůžete. Rozhodně není vhodné pokoušet se zvíře vzbudit nebo jinak zasahovat do průběhu záchvatu, neboť jej stejně neovlivníte a můžete pouze zavinit poškození zdraví zvířete, vás nebo dalších přítomných osob. Vhodným zásahem je rychlá úprava okolí zvířete eventuelně jeho přemístění, tak aby nemohlo dojít k úrazu o předměty v okolí, shozením nějakého předmětu nebo pádem. Dojde-li k pomočení či pokálení, je samozřejmě vhodné tyto exkrementy co nejrychleji odstranit, aby nedocházelo k zbytečnému potřísnění kůže a srsti zvířete.
Přestože epileptický záchvat vypadá dramaticky a nebezpečně, kromě status epilepticus (viz níže) nepředstavuje z okamžitého hlediska pro zvíře prakticky žádné nebezpečí a není se tedy třeba znepokojovat. Vždy je však nutno stav vašeho zvířete konzultovat s veterinárním lékařem a podrobit jej klinickému, neurologickému a případně i dalším vyšetřením.
Jedinou výjimkou ohrožující bezprostředně život vašeho zvířete je tzv. status epilepticus, tedy záchvat trvající déle než 10 minut. V takovém případě je nezbytné vyhledat co nejrychleji odbornou pomoc (čím dříve, tím lépe), nemáte-li takovou možnost, pak alespoň ihned telefonicky kontaktovat veterinárního lékaře a pokusit se ve spolupráci s ním zvládnout nastalou situaci. Co nejčasnější vyšetření veterinárním lékařem je však nutné i v případě, že se vám podaří stav zvládnout vlastními prostředky.

Co dělat po záchvatu?
Jak již bylo několikrát zmíněno výše, je velmi důležité nechat své zvíře vyšetřit veterinárním lékařem a to jak v době těsně po záchvatu (do 24 hod.) tak i v interiktálním období. Další postup může být stanoven pouze odborníkem na základě klinického, neurologického a některých laboratorních vyšetření.
Velmi důležitou součástí každého vyšetření je anamnéza - tedy údaje získané od majitele. Proto sledujte stav svého zvířete co nejpečlivěji, zaznamenejte si časové údaje, chování zvířete před, při a po záchvatu, všímejte si možných vyvolávajících impulsů jako je stress, strach, úlek, radost, nebo konkrétnější situace jako přítomnost cizí osoby, jízda autem, spánek, usínání, probouzení, některý druh světla či zvuku, hudba, příjem krmiva a pod. Věřte, že nám tím můžete v mnohém pomoci.

Co zvíře během záchvatu cití?
O tom se samozřejmě můžeme jen dohadovat. Lidé v podobné situaci necítí zpravidla nic. Dokonce i v případě, že zůstane během záchvatu zachováno vědomí, necítí nijak zvlášť nepříjemné pocity. Nepříjemné pocity se mohou dostavit ve dvou obdobích - neurčitý pocit strachu během aury na počátku záchvatu a zmatenost po procitnutí. Člověk (a pravděpodobně i zvíře) neví, že prodělal epileptický záchvat, pouze cítí, že se s ním dělo cosi nepatřičného, někdy může dokonce mít neopodstatněný pocit, že mu někdo ublížil. V každém případě však nejde o žádné utrpení a zvíře při záchvatu trpí méně než jeho majitel.

Jaké jsou vyhlídky do budoucnosti?
Pokud jste až doposud četli pozorně, odpověď již asi znáte. Vzhledem k širokému spektru možných příčin může být prognóza jak excelentní (některé dobře řešitelné metabolické poruchy), tak i naprosto infaustní (nádory mozku) a její stanovení záleží pouze na posouzení toho kterého případu veterinárním lékařem. Ve většině případů naštěstí nebývá prognóza tak strašná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Může se epilepsie přenášet na potomstvo?
Může. Geneticky vázaná idiopatická epilepsie již byla prokázána u labr /adorského retrívra, zlatého retrívra a bernského salašnického psa. Vyloučena však nemůže být prakticky u žádného plemene, včetně kříženců. Kromě přímé dědičnosti je pravděpodobné, že se mohou dědit i dispozice k některým onemocněním spadajícím do okruhu onemocnění projevujících se křečovými stavy. Pokud mám přehled, není mi zatím známa žádná chovatelská či veterinární iniciativa pokoušející se epilepsii eliminovat z genetického fondu ani u tří výše zmíněných plemen psů.

A jak je to s léčbou?
Epilepsie je onemocnění léčitelné, většinou však ne vyléčitelné. Základním postulátem by mělo být - každý další záchvat může vést (a většinou také vede) k dalšímu poškozování zdraví vašeho zvířete, proto bychom měli k léčbě přistoupit vždy, pokud to veterinární lékař uzná za vhodné. Mnozí klienti se obávají nežádoucích účinků podávaných léčiv (dočtou se o nich v příbalovém letáku léku), na tomto místě je ovšem třeba zdůraznit, že tyto účinky jsou u zvířat mírnější než u člověka a vliv nežádoucího účinku léčiv na organismus je většinou nesrovnatelně menší než negativní působení epilepsie. Ani správně vedená aúspěšná léčba zpravidla nevede k úplné eliminaci záchvatů, měla by však mírnit jejich četnost a průběh.

Několik důležitých poznámek na závěr
Úspěšnost léčby je přímo odvislá od intenzity spolupráce veterinárního lékaře a majitele. Mnohé případy vyžadují dlouhodobé monitorování zdravotního stavu zvířete, účinku léků, úprav druhů podávaných léčiv a jejich dávkování. Buďte proto trpěliví, jen zcela vyjímečně se podaří záchvaty zcela eliminovat.
Úspěchem léčby je podaří-li se zmírnit četnost záchvatů a zejména intenzitu průběhu. Posouzení úspěšnosti léčby je tedy individuální, někdy to bývá jeden minutový záchvat za rok, jindy dva pětiminutové záchvaty do měsíce. Úspěchem může být i pouhé zamezení upadávání zvířete do status epilepticus.
Důvěřujte svému veterinárnímu lékaři a konzultujte s ním průběh léčby, budete-li svévolně zasahovat do léčby nebo bez vědomí lékařů kombinovat léčbu několika odborníků najednou, pravděpodobně své zvíře jen poškodíte a nedojdete k úspěchu. Budete-li mít chuť dát svému zvířeti maximální péči, vyhledejte ošetření na některém specializovaném veterinárním pracovišti, jen v ČR jich je hned několik, nejlépe však vždy po dohodě s vaším stálým veterinárním lékařem.

autor článku: MVDr. Hanuš Velebný