Labradorka Lara

Dysplazie loketního kloubu je u nás bohužel nezaslouženě podceňovaným problémem. V okolních zemích je výskyt DLK u labradorů 15 – 18%, u nás zatím statistická data chybí, neboť jeden chovatelský klub nepožaduje vyšetření loktů vůbec, druhý ho zavedl teprve v roce 2009. Vzhledem k tomu, že chovné linie u nás a v ostatních státech Evropy jsou velmi podobné, lze předpokládat obdobné procento výskytu.

Loketní kloub spojuje tři kosti – kost pažní (humerus) a kost vřetenní a loketní (radius a ulna). Pod pojmem DLK se skrývají ve skutečnosti čtyři různé defekty, postihující loketní kloub. Jsou to OCD (Osteochondrosis dissecans), FCP (Fragmented coronoid process), UAP (Ununited anconeal process) a INC (Incongruity of elbow joint). Výskyt těchto defektů je specifický pro určitá plemena, a labradorských retrieverů se vyskytuje OCD a FCP, proto se o nich zmíním podrobněji.

OCD vzniká jako důsledek poruchy enchondrální osifikace v době překotného růstu. Dochází k nadměrnému ztlušťování chrupavky, která potom nemůže být dostatečně vyživována, praská a drolí se. Povrch kloubní chrupavky tedy potom není ideálně hladký, dochází k jeho mechanickému opotřebení a časem k rozvoji artrózy.

Přední končetiny nesou až dvě třetiny hmotnosti těla. Tato váha je přes humerus přenášena na hlavici kosti vřetenní (radia) a kosti loketní (ulny). Z toho 80% nese radius a 20% ulna. Vnitřní korunkový výběžek ulny je chrupavčitý až do 4. -5. měsíce věku, kdy začíná osifikovat. Do té doby je velmi citlivý vůči mechanickému stresu a snadno dojde k jeho odlomení. Tento defekt se nazývá FCP a doposud není přesně známo, proč k němu dochází. Předpokládá se, že je způsoben nerovnoměrným růstem radia a ulny. Pokud ulna nepatrně předběhne v růstu radius, vzroste  neúměrně tlak na její hlavici a potom stačí málo a korunkový výběžek nápor nevydrží. Vzniklá prasklina je zdrojem mechanického dráždění uvnitř kloubu, jež časem opět vyústí v rozvoj artrózy.

DLK je stejně jako DKK polygenně podmíněný dědičný defekt, vliv mají opět i faktory prostředí. Platí tedy stejné zákonitosti dědičnosti jako u DKK a z toho plynoucí chovatelská opatření! DLK se pro potřeby chovu hodnotí stupni 0 – 3, v chovatelsky pokrokových zemích je možno chovat pouze na jedincích hodnocených 0/0 až 1/1, kdy jedinci se stupněm 1/1 musí mít partnera 0/0.

 Vzhledem k rozšířenosti DLK lze předpokládat, že každý jedinec nese některé špatné geny, některý více, jiný méně. U potomstva se pak uplatní prahový efekt, neboť rozdělení genů po obou rodičích je čistě dílem náhody. O něco přesnější představu o genetickém založení jedince získáme, máme-li k dispozici výsledky všech sourozenců, bližších předků a samozřejmě i potomků. Některé rodičovské kombinace se mohou ukázat jako nevhodné a nesmí se v žádném případě opakovat. Taktéž platí, že pokud fena dala vrh se špatnými výsledky DLK, nebudeme ji znovu krýt bratrem použitého psa, ale zkusíme jinou linii. Nejlépe pak psa s nadprůměrnými výsledky hodnocení DLK u sourozenců a četných potomků. To vše je však jen obtížně realizovatelné, nejsou-li tato data vůbec k dispozici, nebo jsou velmi neúplná. Vynikající databázi má např. německý LCD (Labrador Club Deutschland), zvídavým doporučuji alespoň nahlédnout: http://www.labrador.de/zucht_deckrueden.html

U některých DLK pozitivních jedinců může pomoci včasný chirurgický zákrok. Pokud je prováděn artroskopicky, jedná se o velmi šetrnou metodu, jež pomůže oddálit rozvoj artrózy. Kromě toho platí stejná režimová opatření jako u DKK, s hlavním důrazem na udržení štíhlé kondice. I kvůli tomu je dobré znát stav loketních kloubů vašeho psa. Proto ho kvůli němu samému nechte kolem jednoho roku věku zrentgenovat a kvůli těm ostatním výsledek zveřejněte.

Zdroj: Mgr. Petra Otevřelová