Labradorka Lara

Dysplazie kyčelního kloubu je jedním z nejčastějších a určitě nejsledovanějších problémů, kterými plemeno Labradorský retriever ve zvýšené míře trpí. Kyčelní kloub má zhruba tvar koule zapadající do jamky. Toto utváření umožňuje značnou volnost pohybu včetně rotací, kloub však musí zároveň nést značnou hmotnost a odolávat velkým tlakům při intenzivním pohybu. Při dysplazii tvar hlavice přesně nekopíruje tvar jamky, jamka je příliš mělká a kloub nestabilní. Tím se neúměrně zvyšuje zatížení, kterému musí kloubní chrupavka odolávat a časem se vyvíjí artróza.

DKK je polygenně dědičný defekt, ovlivňovaný do jisté míry i faktory prostředí. To znamená, že za vznik tohoto defektu je odpovědno více genů, které se mohou ve svém působení potencovat, blokovat či jinak navzájem ovlivňovat. Tento fakt velmi ztěžuje vědecké úsilí o nalezení těchto genů a tedy zatím nebyla odhalena molekulárně genetická podstata problému. Zatím tedy nezbývá než mapovat stav populace pomocí rtg vyšetření a podle jeho výsledku zařazovat jedince do reprodukce. U nás se stupeň postižení vyjadřuje pomocí hodnot 0 – 4, kdy nula je zdravý kloub, stupeň 2 je lehká dysplazie, stupeň 4 těžká dysplazie. Do chovu jsou zařazování jedinci do stupně 2.

 Vyšším stupněm dysplazie, tedy 3 a 4, je postiženo 15% populace, jedná se tedy o dost závažný problém. Ani oba rodiče s kyčlemi hodnocenými jako 0/0 nejsou bohužel zárukou zdravého potomstva, i když pravděpodobnost je samozřejmě vyšší. Vysvětlení spočívá právě v polygenním způsobu dědičnosti. Vzhledem k rozšířenosti DKK lze předpokládat, že každý jedinec nese některé špatné geny, některý více, jiný méně. U potomstva se pak uplatní prahový efekt, neboť rozdělení genů po obou rodičích je čistě dílem náhody. O něco přesnější představu o genetickém založení jedince získáme, máme-li k dispozici výsledky všech sourozenců, bližších předků a samozřejmě i potomků. U potomstva je ale třeba počítat s vlivem druhého rodičovského zvířete, takže hodnotu má pouze statistika s dostatečným počtem hodnocených zvířat. V zájmu plemene je důležité tyto informace shromažďovat a zveřejňovat, neboť jsou cenným vodítkem pro sestavování co nejvhodnějších chovných párů.

Jak už jsem zmínila, konečný výsledek je ovlivňován i faktory prostředí, i když jen do jisté míry. Proto je vhodné krmit rostoucího psa vysoce kvalitní stravou pro štěňata velkých plemen, a to  v odpovídajícím množství, nepřekrmovat a nesnažit se krmnou dávku vylepšovat vitamino-minerálními preparáty. Rychlý růst a obezita jsou totiž rizikovými faktory DKK. Vhodné je naopak přidávat kvalitní kloubní výživu, dle některých zdrojů má pozitivní vliv i suplementace Esterem C. Neprospívá pohyb po klouzavém povrchu a po schodech, škodlivý je nedostatek pohybu i přetěžování, takže jako ve všem – zlatá střední cesta. Štěně si potřebuje vytvořit dostatečnou svalovou kostru, která bude pomáhat stabilizovat klouby, je však důležité nepoškodit rostoucí chrupavky neúměrnou zátěží.

I přes všechnu snahu chovatele a následně majitele se může stát, že rtg po roce věku prokáže určitý stupeň DKK. Není to konec světa, někteří psi s těžkou dysplazií prožijí spokojený život a žádné potíže nemají. Včasná diagnostika problému umožní i včasnou prevenci. Na prvním místě je udržení psa ve štíhlé kondici, každý kilogram navíc je další zátěží pro kloubní chrupavku. Pohyb musí být pravidelný a mít stálou intenzitu, žádné nárazové zatěžování. Ideální pohyb pro dysplastického psa je plavání, kdy se intenzivně zatěžují svaly, kloub se však pohybuje v odlehčení. Není na škodu přidat 1-2 x ročně kůru chondroprotektivy, nejlépe doplněnou o nenasycené mastné kyseliny ( rybí tuk, pupalkový olej), jež mají protizánětlivý efekt.

Zdroj: Mgr. Petra Otevřelová