Všechno je stejně
6. 12. 2007
VŠECHNO JE STEJNĚ
To
páteční odpoledne jsem si jen tak zaskočil koupit cigára. Budka stojí
hned na rohu vedlejší ulice, je to pár metrů a nic zvláštního se na té
cestě nemůže přihodit. Když už jsem s úlevou zabočil zpátky ke své
brance, koukal se na mne z vedlejšího chodníku pes. Ne že by v naší
ulici byl pes něco neobvyklého, tenhle ale nehybně stál a zíral přímo
na mne, trochu zamyšleně a bylo na něm něco divného - jako by se
tlapkami nedotýkal země. Taky se mu nepohnul ani chlup, a to vítr
foukal ten den až moc.
Mírně jsem se podivil, ale domů to bylo jen pár kroků, šel jsem teda dál, pes nepes. Léty zformované křeslo trpělivě čekalo na mé staré tělo a já si blaženě vychutnával odpočinek. Napadlo mě jít se podívat, jestli tam ten pes ještě stojí, komu by se ale chtělo zvedat se kvůli cizímu čoklovi… O něco později jsem si uvědomil, že nerozbalená krabička cigaret ještě leží na stole vedle okna, byl jsem ale tak líný a unavený, že ani kvůli tomu jsem se nepřinutil vstát. Jen jsem tak pozoroval dveře a část pokoje v mém zorném poli, pootočit hlavu nebo dokonce změnit polohu už byla moc velká námaha. Byl jsem odjakživa velmi líný, tak to nic neobvyklého není.
II
Mezitím musela uplynout celá noc, protože za oknem je jasno, venku asi docela hezky a já tu jen tak nepohnutě ležím. No dobře, vstanu a udělám si něco k snídani, asi kávu a konečně tu cigaretu. Je to ale těžké, vstát se mi totiž vůbec nechce a tak váhám a nakonec to tedy nechám na pozdějc. Má nebožka Věra o mně vždycky tvrdila, že línější člověk už se narodit ani nemůže. Chacha, dobrých dvacet let je to, co jsem přestal poslouchat ten její vyčítavý a pisklavý hlas.
Vlastně ji zabila její šetrnost. Než aby koupila vánoční pohledy vedle v kiosku, musela letět přes půl města do supermarketu, tam prý jsou levnější. Motalo se na ulicích v tom předvánočním shonu plno lidí, ztratila přehled a vběhla Frantovi přímo pod kola. Chudák, byl z toho tehdy dost špatný. Proč vlastně nejde, mohl by mi z ledničky podat pivo.
Ale zapomněl jsem, vždyť František už to má taky dávno za sebou. Teď se musím starat sám. Sedla mi na čelo moucha, chodí tam jak po korze. Jak ji mám ale odehnat, nechce se mi pohnout ani malíčkem.
Tak ten František přišel za mnou, že se mi omlouvá a že ví, že ho za to budu nenávidět do nejdelší smrti a že kdyby mohl, dá svůj vlastní život, aby mi manželku vrátil. Vyslechl jsem ho u otevřené láhve slivovice, no a k ránu jsem mu děkoval za nový a svobodný život. Bylo to štěstí, ve které jsem už nedoufal. Tak jak tak, Frantu ty chmury zázračně rychle přešly a stali se z nás pak dobří kamarádi.
Jo, kdyby tu tak byl, rád vařil a na pořádek taky dbal. Měl bych vstát a aspoň vynést smetí.
III
Zvoní telefon. Počkám ještě chvíli, pak už to zvednu… Ale co, určitě to není nic důležitého.
Vlastně jsem tu svoji starou poslal pro ty pohledy já sám. Kdysi dávno se mi líbila hlavně kvůli tomu, že byla ochotná kdykoliv se zvednout a udělat, co bylo třeba. Samozřejmě, časem jí došlo, že mě nepředělá, tak aspoň mlela pantem od rána do večera. Nedalo se to poslouchat. Po několika letech jsem se naučil zavřít oči a předstírat, že spím. V té své nehybnosti jsem dosáhl takového mistrovství, že se párkrát odmlčela a pak se přiznala, že myslela, že jsem umřel.
No a nakonec to dopadlo přesně opačně a já jsem šťastný, že už ji nikdy ani na okamžik neuvidím.
IV
Zase ten telefon. Asi banka. Žádné známé nemám, nikam se mi nechce vytáhnout paty a co umřel Franta, nikdo za mnou nechodí. Jen sousedka občas, další protivná bába. Prý jestli jsem v pořádku. Aspoň že mi občas nakoupí a zamete, proto nezamykám dveře. Naštěstí to nepřehání, nakoukne tak jednou za měsíc.
Tak teď už musím vstát. Zvláštní, hlad jsem dlouho nepocítil, jen trochu chuť na cigaretu. Vidím je tam ležet ještě nerozbalené. Musím přemoct tu lenost a sundat jednu nohu na zem, pak už to půjde… hm, těžké rozhodnutí. Ještě chvíli počkám a udělám to.
Franta toho nikdy moc nenamluvil, seděl, jen tak zamyšleně koukal a myslím, že byl doma dost nešťastný. Nikdy o tom ale nemluvil a já jsem se neptal. Proč taky. Pak mi jednou někdo strčil pod dveře parte, a ještě později jsem se dověděl, že spadl svému kolegovi pod tramvaj. Ujela mu obě nohy a zlomila vaz. Taky nějak k vánocům, vlastně podobně, jako to bylo s mojí starou. Až z toho člověka zamrazí, jak se věci opakují. Za dlouhou dobu jsem viděl tu jeho vdovu. Musel jsem s nějakým placením na poštu, už to nešlo odkládat, a tam jsem je uviděl, ji i s tím jeho kolegou tramvajákem…
Život je vlastně v podstatě jednoduchý, stále se hraje podle jednoho scénáře, jen jména a lidi se mění. No ty jména ne zas tak docela, doma jsem si vzpomněl, že ten kolega se jmenoval taky František.
Hm, dneska už nevstanu. Vlastně myslím, že je zítra, přestávám nějak vnímat čas, sledovat hodiny je velká námaha. Ta protivná moucha leží vedle nenačaté krabičky cigaret a je dávno po ní. Zvláštní, jak tak přemýšlím o životě, snad byl i trochu snesitelný, jen kdyby mi ho nezprotivila ta zrzavá saň. Dlouhých čtyřicet let mi dělala generála a tak mě otrávila, že nemůžu vidět pihovatý obličej, aby se mi nezvedl žaludek hlubokým odporem.
Zvonek nade dveřmi spustil svoji symfonii. Chtěl jsem ho už dávno odpojit, ale znáte to… Ne a ne přestat. Nakonec snad abych šel otevřít sám. Pošťačka určitě, ta je tak neodbytná.
Frantovi jsem tehdy za to poděkoval. Za týden pro mě přišel, že má za městem malou chajdu a vaří tam výborný guláš. Dostal levně nějakou zvěřinu. Nikam jsem se samozřejmě neštrachal, natož v půlce prosince a do lesa. Guláš mi nazítří přinesl domů, a byl nějaký divný. S tou zvěřinou jsem mu to tak dlouho nevěřil, až se musel přiznat, že na konečné přejel psa. Lidi vystoupili, on ho posbíral a v té své chaloupce si dělal hody. Další zvěřinu jsem odmítl.
V
Znovu zvonek. A kroky. Moje sousedka odvedle nahlíží opatrně do dveří, jen tak tam stojí a zírá na mně. Aspoň se na ni usměju, ale nejde mi to, mám nějak ztuhlý obličej a ona stejně zas utíká pryč. Dobře, že tu nezůstala, nechci vidět žádné lidi, jsem v té své nehybnosti a samotě spokojený a nic už měnit nebudu.
No ale najednou je všude kolem mě bůhví proč plno lidí, a hýbou se mnou, berou mě z mého křesla a vynášejí ven. Jenže já už teď nic nevidím, něco nade mnou je. To se mi teda nelíbí, zkusím silou vůle přemoct lenost a zvednout se. Jde to! Najednou jsem venku, ale nestojím na zemi! Můžu letět nahoru a není to vůbec žádná námaha. Dokonce je to skvělé! Nádherný pocit, já letím, nejprve pomalu, teď zrychluji a dálce vidím nějaké světlo, táhne mě to k němu. Ještě chvíli si jen tak proplouvám teplým a voňavým vzduchem a přeju si, aby to zůstalo pořád. Nějak se to ale kazí. Vzduch houstne a kolem mě je náhle tma, jen někde v dálce bliká to světýlko. Musím k němu a je to velká, velká námaha.
Nakonec přece jen jsem u toho bílého světla, je ostré, studené, oslňuje mě a je mi hrozná zima. Obrovský člověk mě drží tvrdýma rukama a bije mě po zádech. Už se to nedá vydržet, křičím ze všech sil a ten člověk se směje a říká někomu vedle sebe: “Maminko, máte pěkného kluka!“
Podívám se tam a vidím pihovatý obličej, řídké, zpocené vlasy a známý hlas říká: “Ale dal si na čas,lenoch jeden!“
Libuše Kořínková
Mírně jsem se podivil, ale domů to bylo jen pár kroků, šel jsem teda dál, pes nepes. Léty zformované křeslo trpělivě čekalo na mé staré tělo a já si blaženě vychutnával odpočinek. Napadlo mě jít se podívat, jestli tam ten pes ještě stojí, komu by se ale chtělo zvedat se kvůli cizímu čoklovi… O něco později jsem si uvědomil, že nerozbalená krabička cigaret ještě leží na stole vedle okna, byl jsem ale tak líný a unavený, že ani kvůli tomu jsem se nepřinutil vstát. Jen jsem tak pozoroval dveře a část pokoje v mém zorném poli, pootočit hlavu nebo dokonce změnit polohu už byla moc velká námaha. Byl jsem odjakživa velmi líný, tak to nic neobvyklého není.
II
Mezitím musela uplynout celá noc, protože za oknem je jasno, venku asi docela hezky a já tu jen tak nepohnutě ležím. No dobře, vstanu a udělám si něco k snídani, asi kávu a konečně tu cigaretu. Je to ale těžké, vstát se mi totiž vůbec nechce a tak váhám a nakonec to tedy nechám na pozdějc. Má nebožka Věra o mně vždycky tvrdila, že línější člověk už se narodit ani nemůže. Chacha, dobrých dvacet let je to, co jsem přestal poslouchat ten její vyčítavý a pisklavý hlas.
Vlastně ji zabila její šetrnost. Než aby koupila vánoční pohledy vedle v kiosku, musela letět přes půl města do supermarketu, tam prý jsou levnější. Motalo se na ulicích v tom předvánočním shonu plno lidí, ztratila přehled a vběhla Frantovi přímo pod kola. Chudák, byl z toho tehdy dost špatný. Proč vlastně nejde, mohl by mi z ledničky podat pivo.
Ale zapomněl jsem, vždyť František už to má taky dávno za sebou. Teď se musím starat sám. Sedla mi na čelo moucha, chodí tam jak po korze. Jak ji mám ale odehnat, nechce se mi pohnout ani malíčkem.
Tak ten František přišel za mnou, že se mi omlouvá a že ví, že ho za to budu nenávidět do nejdelší smrti a že kdyby mohl, dá svůj vlastní život, aby mi manželku vrátil. Vyslechl jsem ho u otevřené láhve slivovice, no a k ránu jsem mu děkoval za nový a svobodný život. Bylo to štěstí, ve které jsem už nedoufal. Tak jak tak, Frantu ty chmury zázračně rychle přešly a stali se z nás pak dobří kamarádi.
Jo, kdyby tu tak byl, rád vařil a na pořádek taky dbal. Měl bych vstát a aspoň vynést smetí.
III
Zvoní telefon. Počkám ještě chvíli, pak už to zvednu… Ale co, určitě to není nic důležitého.
Vlastně jsem tu svoji starou poslal pro ty pohledy já sám. Kdysi dávno se mi líbila hlavně kvůli tomu, že byla ochotná kdykoliv se zvednout a udělat, co bylo třeba. Samozřejmě, časem jí došlo, že mě nepředělá, tak aspoň mlela pantem od rána do večera. Nedalo se to poslouchat. Po několika letech jsem se naučil zavřít oči a předstírat, že spím. V té své nehybnosti jsem dosáhl takového mistrovství, že se párkrát odmlčela a pak se přiznala, že myslela, že jsem umřel.
No a nakonec to dopadlo přesně opačně a já jsem šťastný, že už ji nikdy ani na okamžik neuvidím.
IV
Zase ten telefon. Asi banka. Žádné známé nemám, nikam se mi nechce vytáhnout paty a co umřel Franta, nikdo za mnou nechodí. Jen sousedka občas, další protivná bába. Prý jestli jsem v pořádku. Aspoň že mi občas nakoupí a zamete, proto nezamykám dveře. Naštěstí to nepřehání, nakoukne tak jednou za měsíc.
Tak teď už musím vstát. Zvláštní, hlad jsem dlouho nepocítil, jen trochu chuť na cigaretu. Vidím je tam ležet ještě nerozbalené. Musím přemoct tu lenost a sundat jednu nohu na zem, pak už to půjde… hm, těžké rozhodnutí. Ještě chvíli počkám a udělám to.
Franta toho nikdy moc nenamluvil, seděl, jen tak zamyšleně koukal a myslím, že byl doma dost nešťastný. Nikdy o tom ale nemluvil a já jsem se neptal. Proč taky. Pak mi jednou někdo strčil pod dveře parte, a ještě později jsem se dověděl, že spadl svému kolegovi pod tramvaj. Ujela mu obě nohy a zlomila vaz. Taky nějak k vánocům, vlastně podobně, jako to bylo s mojí starou. Až z toho člověka zamrazí, jak se věci opakují. Za dlouhou dobu jsem viděl tu jeho vdovu. Musel jsem s nějakým placením na poštu, už to nešlo odkládat, a tam jsem je uviděl, ji i s tím jeho kolegou tramvajákem…
Život je vlastně v podstatě jednoduchý, stále se hraje podle jednoho scénáře, jen jména a lidi se mění. No ty jména ne zas tak docela, doma jsem si vzpomněl, že ten kolega se jmenoval taky František.
Hm, dneska už nevstanu. Vlastně myslím, že je zítra, přestávám nějak vnímat čas, sledovat hodiny je velká námaha. Ta protivná moucha leží vedle nenačaté krabičky cigaret a je dávno po ní. Zvláštní, jak tak přemýšlím o životě, snad byl i trochu snesitelný, jen kdyby mi ho nezprotivila ta zrzavá saň. Dlouhých čtyřicet let mi dělala generála a tak mě otrávila, že nemůžu vidět pihovatý obličej, aby se mi nezvedl žaludek hlubokým odporem.
Zvonek nade dveřmi spustil svoji symfonii. Chtěl jsem ho už dávno odpojit, ale znáte to… Ne a ne přestat. Nakonec snad abych šel otevřít sám. Pošťačka určitě, ta je tak neodbytná.
Frantovi jsem tehdy za to poděkoval. Za týden pro mě přišel, že má za městem malou chajdu a vaří tam výborný guláš. Dostal levně nějakou zvěřinu. Nikam jsem se samozřejmě neštrachal, natož v půlce prosince a do lesa. Guláš mi nazítří přinesl domů, a byl nějaký divný. S tou zvěřinou jsem mu to tak dlouho nevěřil, až se musel přiznat, že na konečné přejel psa. Lidi vystoupili, on ho posbíral a v té své chaloupce si dělal hody. Další zvěřinu jsem odmítl.
V
Znovu zvonek. A kroky. Moje sousedka odvedle nahlíží opatrně do dveří, jen tak tam stojí a zírá na mně. Aspoň se na ni usměju, ale nejde mi to, mám nějak ztuhlý obličej a ona stejně zas utíká pryč. Dobře, že tu nezůstala, nechci vidět žádné lidi, jsem v té své nehybnosti a samotě spokojený a nic už měnit nebudu.
No ale najednou je všude kolem mě bůhví proč plno lidí, a hýbou se mnou, berou mě z mého křesla a vynášejí ven. Jenže já už teď nic nevidím, něco nade mnou je. To se mi teda nelíbí, zkusím silou vůle přemoct lenost a zvednout se. Jde to! Najednou jsem venku, ale nestojím na zemi! Můžu letět nahoru a není to vůbec žádná námaha. Dokonce je to skvělé! Nádherný pocit, já letím, nejprve pomalu, teď zrychluji a dálce vidím nějaké světlo, táhne mě to k němu. Ještě chvíli si jen tak proplouvám teplým a voňavým vzduchem a přeju si, aby to zůstalo pořád. Nějak se to ale kazí. Vzduch houstne a kolem mě je náhle tma, jen někde v dálce bliká to světýlko. Musím k němu a je to velká, velká námaha.
Nakonec přece jen jsem u toho bílého světla, je ostré, studené, oslňuje mě a je mi hrozná zima. Obrovský člověk mě drží tvrdýma rukama a bije mě po zádech. Už se to nedá vydržet, křičím ze všech sil a ten člověk se směje a říká někomu vedle sebe: “Maminko, máte pěkného kluka!“
Podívám se tam a vidím pihovatý obličej, řídké, zpocené vlasy a známý hlas říká: “Ale dal si na čas,lenoch jeden!“
Libuše Kořínková
