Český Strakatý Pes
www.masenka-anibob.estranky.cz
Jedná se o středně velké společenské plemeno bez extrémních anatomických znaků, nekomplikované povahy. Uplatňuje se jako vynikající společenský pes vhodný do bytu i na zahradu.
Na svou rodinu je velmi vázán, a proto raději bydlí v bytě. Může však být bez problémů ubytován i na zahradě - hustá patrová srst ho dobře chrání po celý rok. Má výbornou samočisticí schopnost - krátká srst nepotřebuje takřka žádnou údržbu, avšak dlouhosrsté jedince je třeba občas důkladně pročesat. Pouze během línání je vhodné vyčesávat uvolněné chlupy častěji.
Je nenáročný strávník, dokáže dobře zužitkovat i méně kvalitní potravu. Není vybíravý, můžete ho s úspěchem krmit vařenou i průmyslovou stravou (granule, konzervy). Strakáč krmený kuchyňskými zbytky (což není vhodné, ale bohužel časté) dokáže vypadat výborně a mít lesklou srst stejně, jako ten, který je krmený nejlepšími granulemi.
Březost a porod obvykle probíhá zcela bez problémů, feny mívají početné vrhy a jsou výbornými matkami. Štěňata mají zdravou chuť k jídlu a rychle si zvykají na pevnou stravu. V období dospívání netrpí růstovými potížemi.
V době, kdy sloužili strakáči výzkumu, na nich byla studována dědičnost chybění zubů. Dodnes se v chovu vyskytují neplnochrupí jedinci, s vyjímkou řezáků se však chybění zubů nepovažuje za vylučující vadu. Nejčastěji psům chybí jeden či dva premoláry. Dalším pozůstatkem původního využití ve výzkumu je epilepsie. Na českých strakatých psech byly zkoumány příčiny vzniku epilepsie, její dědičnost a možnosti vyvolání záchvatu. Tato choroba se bohužel i dnes v chovu občas vyskytne. Nenechte se tím však odradit.V dnešní době lze takřka u každého plemene najít sklony k nějaké chorobě. Například epilepsie je rozšířená u více plemen, a přesto některá z nich patří mezi nejoblíbenější. Při vhodné léčbě může jedinec (lhostejno, zda člověk či pes) postižený touto chorobou prožít stejně dlouhý a plnohodnotný život jako jedinec zcela zdravý. Jedině zodpovědným přístupem chovatelů a majitelů se může podařit jí v budoucnu eliminovat.
Charakteristiku povahy lze, stejně jako u jiných psů, odvodit z původního využití plemene. Jako laboratorní psi nesměli strakáči projevovat agresivitu vůči lidem a museli se dobře snášet ve smečce. Strakáč se snadno podřizuje a obvykle sám nevyvolává konflikty s lidmi nebo jinými psy. Je-li na to od mládí zvyklý, skamarádí se ochotně i s jinými zvířaty, například i s morčaty, králíky, kočkami nebo papoušky. Výborně hlídá, spolehlivě ohlásí štěkotem každého vetřelce, ale neublíží. Není přehnaně uštěkaný a dá si snadno vysvětlit, kdy smí a kdy nesmí štěkat. Povahově je velice tvárný, jeho výchova není náročná. Zvykne si bez problémů na jakékoliv prostředí, od lesní samoty po centrum velkoměsta. Dobře se začlení do veliké rodiny, ale přílne i k osamělému člověku.
Je téměř neunavitelný, ale nemáte-li na něj zrovna čas, změní se v lenocha a spáče. Svou aktivitu přizpůsobí dokonale svému majiteli - jako kamarád osamělého důchodce je klidný a mírný, je-li páníček sportovně založen, neúnavně ho doprovází při všech aktivitách. Miluje dlouhé procházky do přírody a honičky s ostatními psy. Většina strakáčů ráda cestuje a snáší bez problémů různé dopravní prostředky. Ani pobyt v restauraci, hotelu či autokempu jim nedělá problémy. Strakáč nadšeně spolupracuje při všech dětských lumpárnách a od dětí (i cizích) si nechá líbit takřka cokoliv. O děti se nemusíte bát, neublíží jim. I přesto je nutné na děti občas dohlédnout, aby jejich zábava se psem nepřerostla únosnou mez.
Toto plemeno se může úspěšně uplatnit i v některých druzích kynologického sportu. Obranářské zkoušky s ním asi nesložíte, ale základní výcvik zvládne bez problémů. Nejvhodnější činností je však taková, při které může uplatnit svou mrštnost a vytrvalost. Po chvíli tréninku spolu jistě uspějete v psím triatlonu a soutěži o železného psa. Sportem jako stvořeným pro strakáče je agility. Zde může nejlépe uplatnit svou šikovnost, rychlost a temperament. Tento sport je pro psa i jeho majitele ideální zábavou. Ukázky agility můžete v současné době vidět na každé větší výstavě psů a cvičiště agility již najdete ve všech větších městech. Díky své přátelské a otevřené povaze by český strakatý pes našel jistě uplatnění i při canisterapii
Přesně 10. března 1993, spatřil světlo světa po dlouhé době první vrh v novodobé historii plemene český strakatý pes - pět krásných štěňat a pro české strakaté psy znamenal naději na nový začátek.
Od svého vzniku v roce 1954 prošlo plemeno cestou trnitou a vpravdě dobrodružnou. Několikrát hrozil úplný zánik, dlouhá léta udržovalo odkaz někdejších Horákových laboratorních psů jen pár jedinců. Nejhůř bylo počátkem devadesátých let minulého století - v té době zbývalo naživu méně než 10 strakáčů. Právě v té době se několik nadšenců ze všech koutů republiky dalo dohromady a rozhodli se strakáčky uchovat i pro příští časy. Zorganizovali doslova pátrací akci po posledních zbytcích plemene, podávali inzeráty, psali články do chovatelských tiskovin (několik jich vyšlo například ve Fauně). Chodili s očima otevřenýma, sbírali informace o výskytu podobných psů, pátrali po všem, co mohlo připomínat již bezmála zašlou slávu českého strakatého psa. Začátky byly těžké, ale postupem času se podařilo odchovat štěňata. Zájemců o plemeno přibývalo a strakáči si opět začali razit cestu k lidem.
Kynologických výstav pořádaných koncem 80. let a počátkem let 90. let se účastnila jen hrstka lidí od strakáčů a s nimi průměrně 1 - 3 psi. Většinou ale na seznamu vystavovaných plemen nebyli strakáči žádní. Sami rozhodčí měli za to, že plemeno patří definitivně minulosti, nikdo se o strakáče nezajímal, laická veřejnost o jeho existenci neměla nejmenší ponětí. A přece jen někdo v jeho záchranu věřil. Nejen to. Hrstka lidí se pokusila plemeno, které se pomalu, ale jistě stávalo pouhou mlhavou vzpomínkou, zachránit. Pokus to byl krkolomný a odporující logice, ale podařilo se a počátkem roku 1993 mohli příznivci strakáčů slavit první úspěch.
Po narození prvních dvou vrhů (oba v roce 1993) začali být strakáči na výstavách opět více k vidění. Stále jich bylo zoufale málo, za vše hovoří tehdejší “rekordní” účast celkem 6 psů (z toho 2 mimo soutěž) na tehdejší Národní výstavě psů v Litoměřicích - v dubnu 1994. Ale jejich majitelé již znali svůj cíl a šli si za ním.
V průběhu 90.let strakáčů postupně přibývalo v domácnostech i na výstavách, o čemž svědčí stručný přehled klubových a speciálních výstav. Dle katalogu bylo tehdy přihlášeno:
20. 5. 1995 KV Praha - Chuchle: 7 psů
11. 11. 1995 KV: 13 psů
25.5. 1996 KV Nymburk: 9 psů
8. 9. 1996 1. SV neuznaných plemen v Ml. Boleslavi: do té doby nevídaných 26 ČSP
7. 9. 1997 NV plemen neuznaných FCI Ml. Boleslav: 20 psů
17. 5. 1998 KV Mladá Boleslav: 23 psů
25. 4. 1999 KV Mladá Boleslav: 20 psů
28. 8. 1999 SV Praha - Hagibor: 17 psů
21. 4. 2001 KV Mladá Boleslav: 23 psů
20. 4. 2002 KV Mladá Boleslav: 33 psů
22. 6. 2002 Výstava národních plemen Ml. Boleslav: 18 psů
5. 10. 2002 SV Ml. Boleslav: 23 psů
Všichni majitelé, kteří své psy na výstavách předvedli, případně nechali zbonitovat a chovně využít, zaslouží upřímné poděkování. První chovatelé navázali s novými majiteli mnohdy velmi přátelské vztahy a pomalu se podařilo vybudovat chovatelskou základnu. Vystavování ČSP (českého strakatého psa) se rozbíhalo pomalu a váhavě, ale záhy se počty psů přihlášených na klubové akce stabilizovaly a svou úroveň si drží doposud. Přejme si jen, aby jich v budoucnu bylo předváděno ještě více.
Podobně je to s odchovy štěňat. I počet registrovaných vrhů v posledních letech nadějně stoupá. Od roku 1993 do konce roku 2002 odchovalo štěňata 15 chovatelských stanic, k nimž v letošním roce přibudou další. Zde je přehled počtu vrhů, odchovaných v jednotlivých letech:
1993 - 2 vrhy ČSP
1994 - 2 vrhy
1995 - 1 vrh
1996 - 6 vrhů
1997 - 1 vrh, bohužel všechna štěňata záhy uhynula
1998 - 5 vrhů
1999 - 6 vrhů
2000 - 10 vrhů
2001 - 11 vrhů (včetně jednoho, který uhynul dříve, než byla vystavena č. zápisu)
2002 - 12 vrhů
Číslo zápisu prvního “nového” štěněte je 261, poslední zapsané štěně roku 2002 má č. 580. Od roku 1993 do konce roku 2002 bylo tedy registrováno 319 českých strakatých psů. Dle hrubého odhadu je v současné době z tohoto počtu pouze něco málo přes 20 fen uchovněných a přibližně stejný počet je chovných psů. Je to stále málo, protože při tak nízkém počtu zvířat, z nichž některá se v chovu možná ani neuplatní, je obtížné udržet genetické zdraví plemene. Nebezpečí přílišné příbuzenské plemenitby, zaviněné malým počtem zvířat využívaných k chovu, je u strakáčů stále aktuální.
Proto pokud tento článek budete číst vy, kteří strakáče doma máte a zatím jste se nerozhodli ukázat ho na výstavě, prosím moc - dejte o sobě vědět poradci chovu. Kontakt na něj vám určitě rád sdělí chovatel, od kterého vašeho strakáčka máte. Dejte celému plemeni dar v podobně potomků po vašem pejskovi nebo fence. Zvláště vzácná a ohrožená krev koluje v žilách psů a fen, kteří jsou potomky Cara Voděradský háj, Asty Prosmycký dvůr, Báry Prosmycký dvůr, Asky z Kraje krkavce. Pokud jste tak dosud neučinili, prosím, dejte o sobě vědět. Prokažte službu plemeni, jehož příslušník vám přináší radost do života. Abychom za čas nevídali strakáčky pouze na starých fotografiích.
Záchrana českého strakatého psa připomíná záchranu jakéhokoliv ohroženého živočišného druhu. Plemeno nejde zakonzervovat a uložit do muzea, kde by bez úhony přečkalo další staletí. O existenci plemene je třeba pečovat a neustále odchovávat nové a nové generace, tak, aby pokračovala dál jako sám život. V tom je to pravé kouzlo, tímto způsobem lze ve spolupráci s přírodou tvořit něco krásného, co přetrvá mnoho let a přinese stejnou radost i těm, kteří tu budou po nás.
Příští rok tomu bude přesně 50 let, co český strakatý pes existuje. V roce 1954 se narodil první vrh tehdejších Horákových laboratorních psů. Popřejme tedy našemu krásnému plemeni hodně zodpovědných majitelů a chovatelů a šťastné vykročení nejméně do další padesátky
